Víte, kdo je to Benjamin Kuras?

Úterý, 10 Březen 2009 22:33

Pětašedesátiletý spisovatel, dramatik, novinář, český občan, britský občan, tak trochu politik, přeběhlík k judaismu, ale hlavně účastník jednoho setkání. Jmenovalo se Setkání s Benjaminem Kurasem.

„Tak já vám nejdřív něco přečtu," vzal knížku (svojí) a četl. A věřte nebo ne, politika, sex, vzpomínky na práci v BBC nebo snaha popsat Čechy (a Moraváky a Maďary a Poláky a Angličany), všechno se to skvěle čte a poslouchá ještě lépe. Jeho knihy jsou milé, vtipné a plné takové té kritické náklonnosti k českému národu, na kterou my, český národ, moc dobře slyšíme. Přečtěte si rozhovor a uhánějte do knihkupectví nebo do knihovny. Stojí to za to.

Dáváte velký důraz na lidskou svobodu - neomezuje Vás, jako člověka, židovská víra se spoustou příkazů a omezení?
Já jsem z té reformně-liberální branže židovství, takže já si tak nějak vyberu příkazy v různém pořadí a důležitosti. Ty rituální, jak si má člověk mýt ruce, když si je stejně myje, nebo co má jíst v kombinaci s jinými věcmi beru jako takové trošku v pozadí a zajímají mě ty etické a kulturní. A zdůrazňování svobody. Což je jeden ze základních principů Exodu - Starého Zákona.

Je Vaše manželka židovského vyznání?
Ne. Já jsem teďka neženat a žádná nebyla... jo, byla, ta druhá byla.

A když to porovnáte, co bylo lepší? Když byla nebo když nebyla?
Já bych myslel, že to nemá s náboženstvím nic společného, spíš s mírou laskavosti, která může být dána i lidem, kteří se náboženstvím vůbec nezabývají a naopak všelijaká přísnost může být dána i lidem, kteří jsou náboženští. Takže to podle náboženství neberu.

Další věc, kterou říkáte dost často je, že když žena po muži něco chce, musí mu to naprosto přesně a jasně říct. Nedostal jste někdy vynadáno, že to je snižování mužské inteligence?
Ne, protože žena toho chce po muži tolik, že muž absolutně není schopen to vstřebávat ani vnímat. Muž je tvor zaostřený vždycky na jedno téma, což pochází ze starého lovectví, vždycky musel zaostřit na něco, dokončit a pak se mohl věnovat něčemu jinému, zatímco žena toho vždycky jednak umí dělat a jednak taky od muže si představuje, že to bude umět i on, dvacet, třicet věcí zároveň. A to prostě mužský mozek nezvládá. Když se něco po něm chce, tak se mu to musí říct jednou a pokud je zrovna uprostřed něčeho jiného, musí se počkat, až to dodělá a říct mu to potom ještě jednou.

Vy jste poslední dobou začal psát o sexu, první knížka Vám vyšla před pěti roky...
No, to jsem psal na pokračování v Xantypě a pak z toho vznikla trilogie: Tao sexu, Ciao sexu a Mao sexu.

Proč jste s tím začal až v tak relativně pozdním věku?
Protože teprve po nějakém pětačtyřicátém roce se tím člověk začne seriózně zabývat, do té doby to fláká a od té čtyřicítky, pětačtyřicítky nahoru začne teprve zkoumat, že ženské rytmy fungují trochu jinak a že aby jí muž uspokojil, tak se musí přizpůsobit on rytmům jejím, nikoli ona rytmům jeho. Což samo o sobě teoreticky dává smysl, ale je potřeba se k tomu naučit různé techniky, takže o tom jsou ty tři knížky. Taky jsou o tom, jak fungují ty mužsko-ženské vztahy, jaká všelijaká úskalí se v nich najdou, která se musí řešit a když se neřeší a schovávají se do šuplíku nebo pod koberec, tak rostou a rostou, a pak najednou vybuchují v úplně jiném kontextu a kolikrát lidé nevědí kvůli čemu se vlastně hádají.
Ta první knížka byla takové ty technické rady mužům - psána humorně, pokud možno, myslím, že i s hehotem se to dá číst. Ta druhá vznikla až na popud nakladatele, který zjistil, že tu první knížku, která byla příručkou pro muže kupují z osmdesáti procent ženy a že je nechávají mužům u nočního stolku třeba dva tři roky a muži si toho vůbec nevšímají. Tak mě požádal, jestli bych napsal takovou podobnou příručku pro ženy, takže Tao sexu je příručka pro ženy - jak přinutit muže, aby se vůbec tomuto námětu věnovali. A ta třetí knížka ta je o tom jak fungují a nefungují, na jakých úskalích se hroutí ty mužsko ženské vztahy.
Ta první má podtitulek: Jak udržovat ženu v blahu a zpomalit stárnutí, ta druhá je: Jak blaho aspoň předstírat a ta třetí je: Jak si blaho odpíráme.

A poslední otázka: V jaké řeči myslíte?
Střídavě anglicky a střídavě česky a střídavě italsky. Když mluvím italsky, tak myslím italsky, když mluvím anglicky, tak myslím anglicky, když mluvím česky tak myslím česky, když si pamatuju čísla, tak je to většinou anglicky. To je podle toho v jaké řeči sním. Já sním také ještě ve francouzštině, s chybama, ale plynně. A píšu nejlíp v češtině a v angličtině.

Text: Noemi Štěpánová
Foto: Noemi Štěpánová