Já smekám, paní Boučková!

Čtvrtek, 05 Březen 2009 19:50

Od třicáté stránky jsem měla knedlík v krku. A celou druhou polovinu jsem přečetla na jeden zátah. Ať nespím!

Recenzí na Rok kohouta už bylo. Přesto se připojím k nadšeným davům, protože víte...ona je ta knížka opravdu naprosto skvělá! A (i když se mi při tom slově ježí vlasy odporem) silná. Tak silná, že jsem po dočtení nervózně chodila a pořád dokola si opakovala, že to nejhorší, co mě v blízké době může potkat, je tak akorát písemka z matiky.

Tereza Boučková si z Roku kohouta udělala svojí roční knihu přání a stížností. Co jiného má člověk dělat, když se mu celý život začne tak trochu hroutit? Někdo se z problémů vypovídá, paní Boučková píše. Píše o tom, jaké je, když vám děti, o které jste se skoro dvacet let starali, prásknou dveřmi před nosem a odmítnou vést život slučitelný s vaším. Když vám dojde, že na výchově záleží daleko méně, než by se zdálo, protože geny jí prostě převálcují. O tom, že když se člověk aspoň dočasně zbaví velkých problémů, nahrnou se na uvolněné místo ty menší a zase ho beze zbytku zaplní.

Rok kohouta by se dal brát jako truchlivé pokračování Indiánského běhu. Jenže dětem, které byly v Indiánském běhu bezbranné a vděčné za každý úsměv, narostly do Roku Kohouta pořádné zuby. A ony se je rozhodně nezdráhají použít. Že by měly plnit sliby? Mluvit pravdu? A to jako proč? Jejich přirozenost je prostě jiná a nějakých patnáct let výchovy...fouknou a je to všechno pryč. Samozřejmě, že mají svoje (nebiologické) rodiče pořád rádi. Samozřejmě, že jsou jim vděční a nechtějí jim ublížit. Jenom je jim vlastní trochu jiný způsob vyjadřování.

A kdyby to byly jenom děti. Někteří lidé Tereze Boučkové vyčítali, že příliš odhaluje soukromí svých blízkých. Na to že přece nemá právo. Vynechává jména a přitom stačí otevřít internet a máme je i s fotkami a životopisem. Uznávám, že mají pravdu, ale souhlasit s nimi? Tak to nesouhlasím. My totiž okolní lidi nemůžeme jen tak škrtnout, jednou jsou část našeho života a my o nich budeme mluvit (a psát), ať se chovají jak se chovají. Navíc, upřímně řečeno, ona tam tolik toho soukromí neodkrývá. Píše o tom, co dělali ve vztahu k ní. A víte, tohle už je její věc stejně jako jejich, protože ona z toho jedla prášky málem po hrstech a stejně měla deprese a pomalu se plnila stresem, až už se do ní žádný další nevešel.

Jenže víte, co je nejhorší? Tíseň, kterou nádherná vyjadřovací schopnost paní Boučkové napustila doslova každou stránku, až se i rozzářená poslední kapitola mění v beznadějnou hysterii. Protože stejně se to všechno zase vrátí. A ta nechuť za všechny a se všemi pořád dál bojovat je tak sugestivní, že mám obrovskou chuť parafrázovaně zakřičet s ní (a s panem Krchovským):

JAK RÁDA BYCH POSLALA DOPRDELE

svých devatenáct krásných jar!

I když mě čeká jenom ta matika.

 

Rok kohouta

Autor: Tereza Boučková

Nakladatelství: Odeon

Stran: 336

Rok vydání: 2008

 

Text: Noemi Štěpánová