Němcová se v hrobě obrací

Sobota, 21 Únor 2009 21:31

Víte, já se na muzikál Němcová docela těšila. Každý dělá chyby, to uznávám, ovšem takovou hrůzu jsem nečekala. Ale co, nebudu hned v úvodu přehnaně negativní, začnu s těmi lepšími stránkami, i když jich není mnoho.

První (a bohužel jediná) lepší stránka je celkový pohled na Boženu Němcovou. Někdo ji bezmezně obdivuje, někdo si ji bezmezně hnusí, muzikál ji velmi moudře podal takovou, jaká zřejmě doopravdy byla. Naivní vlastenka provdaná za muže, kterého nemilovala, se z touhy po romantické lásce obklopila obrozeneckými básníky a spisovateli (vesměs mladšími než ona sama), což vedlo k moha různým dohadům. Částečně pravdivým, mimochodem, ona opravdu měla milence... Po smrti syna si zoufale sedla a napsala Babičku. Dnes už je těžké soudit.

Problém je, že tohle na dobrý muzikál nestačí, takže tady moje chvála končí.

Hudba byla děsivá. Rádoby surrealistická a psychedelická, prokládaná dětskými hlasy a šepotem... to určitě znáte. Samo o sobě to není nijak zlé, ale když se i po hodině a půl stále znovu opakovaly základní melodie a rytmus taky povážlivě kolísal, měla jsem chuť utéct. Nevím, možná jsem staromódní, ale nepatřím k lidem, kterým ke štěstí stačí pseudohudba bez rytmu a harmonie.

Každopádně, statečně jsem zůstala sedět a hleděla na nezajímavé kulisy (nepřekvapily, neurazily), mezi kterými se procházeli herci a prozpěvovali perly typu „Hrál, vlál, plál, Boženo, ty jsi ideál“ nebo „Jaj, jaj, jaj, Slovanský ráj“. Ano, text byl hlavní kámen úrazu. Jiří Pokorný neudělal špatné věci, ale tohle se mu poněkud vymklo z ruky. První polovina se ještě dala snést - kromě několika připitomělých veršů neobsahovala nic šokujícího. Vlastně jednu věc. „Je nutno ztratit pych a zapomenout hřích!“ Čtyřikrát to zapěli, čtyřikrát! Neuvědomili si chudáčci, že pýcha je něco maličko jiného než pych. Lesní pych, říká vám to něco? Mělo to snad znamenat, že v mládí pytlačili, ale teď na to chtějí zapomenout?

Ovšem tohle nebylo nic proti druhé polovině. Začali písní o houbách. Naprosto vážně, bez mrknutí oka s nadšením pořvávali: „Houby, houby, houby, houby, houby.“ Celkem šestnáctkrát, pečlivě jsem počítala. Pak, asi aby nenudili, zazpívali: „houbičky“ (jednou) a jeli znova. Seděla jsem s otevřenou pusou. Tohle už ani nebylo k smíchu. Ale ono to pokračovalo. „Ráno vylezeš z pelíšku a uvidíš svou babičku...“ Málem jsem plakala, tohle by se styděly napsat děti na prvním stupni. Dobře, třináctileté holčičky možná ne, ale jak to může udělat normální člověk? Zakončili sborovým zpěvem filosofické písně: „Život je život a louka je louka, sáhneš do trávy a najdeš brouka...“. Věru, hluboká myšlenka. Pak tajemně zatáhli oponu, a když ji zase roztáhli, stála Lucie Bílá na jakémsi podstavci, dlouhé šaty jí působivě splývaly až na zem a za zpěvu písně o tom, že si lidi mají jít za svým cílem, ale nejdůležitější je láska, jí zpod sukně vylézali herci. Chvíli jsem rozpačitě přemýšlela, jak bych si to měla vykládat, ale třeba v tom žádný smysl nebyl. Snad.

A víte, co bylo nejhorší? Ten nadšený potlesk na konci. Jedna paní se dokonce postavila. Já se styděla, že tam vůbec sedím a ono se to všem líbilo! Jaj, jaj, jaj, Slovanský ráj...

Tvůrčí tým:

Hudba: Václav BÁRTA

Scénář a texty písní: Jiří POKORNÝ

Scéna: Jiří POKORNÝ

Kostýmy: Zuzana ŠTEFUNKOVÁ - RUSÍNOVÁ

Choreografie: Petr TYC

Obsazení:

Božena Němcová: Lucie BÍLÁ

Josef Němec: Kamil STŘIHAVKA

Dále hrají a zpívají: Jan Dolanský, Iva Marešová, David Kraus, Viktor Dyk, Gabriela Vermelho, Michaela Zemánková, Kristina Leichtová, Kristina Lukešová, Radim Schwab, Lukáš Kumpricht, Tomáš Petřík a Petr Opava.

Text: Noemi Štěpánová

Foto: Noemi Štěpánová